Biskupství Frisinské v Bavořích, nyní spojené s arcibiskupstvím Mnichovským, ctí sv. Korbiniana jakožto zakladatele svého. Světec tento byl pohrobek; narodil se okolo roku 680. v Sartru (Chartres) ve Francii nedlouho po smrti otce svého, a byl na křtu sv. nazván po něm Valdegisem, ale ovdovělá matka Korbiniana přezvala ho později jménem svým. Věnovala synu horlivou péči, vychovávajíc ho vzorně, a měla z něho velké potěšení. Korbinian odrůstal v bohabojnosti a liboval si již za útlého věku ve službách Božích, v prozpěvování žalmů, v modlitbě a četbě duchovních knih. Když okolo roku 701. matka mu zemřela, byl v životě duchovním již tou měrou ustálen, že umínil si dát světu výhost. I zřídil si u starého kostelíka sv. Germana opodál rodiště svého chýši a přebýval v ní plných čtrnácte let na modlitbách, v postech a zbožném rozjímání. Věcí ku živobytí nejnutnějších donášeli mu někdejší služebníci otcovského domu jeho; ty svolával každého dne zvonkem na své poustevně, modlíval se s nimi a předčítal jim z nábožných knih. Také jiní mužové i jinoši zúčastňovali se těchto nábožných besed a Korbinian byl jim vůdcem na cestě bohumilého života, časem roznesla se pověst o svatém poustevníkovi daleko široko a zástupové poutníků ze všech stavů docházeli k němu, aby nabyli poučení, rady i útěchy a odporučili se do modliteb jeho. Mnozí z nich volili si jej svým důvěrníkem a svěřovali mu k uschování nastřádané jmění svoje, a jiní přinášeli mu dary, aby naložil jimi po své vůli, on pak vynakládal jich na skutky milosrdné. Sám říšský správce (majordomus) v Austrasii Pipin Heristalský vypravil k němu poselství, prose za přímluvu u Boha. Tak žil Korbinian o samotě, jsa rádcem, prostředníkem a učitelem všech, kdož k němu se utíkali.

Po letech staly se Korbinianovi ustavičné návštěvy poutníků břemenem, ubírajíce mu mnoho času, tak že nemohl po svém přání věnovat se tiché modlitbě v soukromí. Obával se dokonce o spasení svoje, pročež opustil posavadní bydliště v Sartru a vydal se r. 715. v průvodu několika společníků na pouť do Říma a vykonav na posvátných místech tamních pobožnost, vyžádal si u papeže Konstantina slyšení, vylíčil mu život svůj a prosil za nějaké místečko u hrobu sv. Petra, kde by mohl poustevničit. Ale papež shledal, že není mu jednat s obyčejným poustevníkem, nýbrž s mužem vzácných ctností i darů duchovních, odpověděl mu, že jest to věc povážlivá, stranit se života a trvat o samotě v poustevně, když posud mnozí národové nemajíce věrozvěstů, bloudí ve tmách pohanských. I napomenul ho, aby věnoval se povolání misionářskému. Takového přijetí od papeže nenadal se ovšem Korbinian, avšak z poslušnosti k náměstku Kristovu podrobil se rozkazu jeho, byl od něho posvěcen za krajinského biskupa s plnou mocí, hlásat kdekoli evangelium, a dostal pallium, odznak důstojnosti arcibiskupské.

Vrátiv se do vlasti jal se Korbinian apoštolské posláni svoje horlivě konat. Tu mu kynula hojná práce, neboť za stálých válek a domácích rozbrojů zesurověly mravy šlechty i obecného lidu a náboženství bylo v zemi u velikém úpadku. Za těchto poměrů potíral Korbinian plamenným mečem slova Božího nevěru, náboženskou vlažnost, pověry a jakékoli neplechy, nešetře nikoho, jehož se týkalo. Neznaje bázně lidské káral netoliko hříchy nevědomého lidu, ale mluvíval ostře i o zlořádech stavů urozených, hroze jim přísnými tresty Božími, jestliže se nepolepší. A tato apoštolská horlivost nesla hojné ovoce; zástupové lidu hrnuli se za biskupem, kdekoli se objevil, naslouchali dychtivě ohnivým kázáním jeho, a činili pokání. Také říšský správce Karel Martell přál si slovutného biskupa slyšet a pozval ho k sobě. Korbinian přišel, ale nesetrval u něho dlouho, nemaje zalíbení v dvorském životě a pohrdaje dary i poctami, jichž se mu dostávalo. I pojal několik osvědčených učňů svých a odebral se s nimi opět do poustevny u Sartru, chtěje nadále sloužit Bohu v ústraní. Ale žádoucího klidu nenabyl; lid neustával k němu spěchat a také velmožové utíkali se k němu v duchovních potřebách svých. Kteréhosi času Korbinian ubíraje se ku říšskému správci, potkal nešťastníka jménem Adalberta, jenž pro mnohé krádeže byl právě veden na popraviště. Biskup hnut milosrdenstvím prosil, aby viník byl mu darován, aneb aspoň aby s popravou se prodlelo, až o věci té promluví s vladařem. Žádosti této nebylo však vyhověno. I jal se biskup viníka napomínat, aby z hříchů svých se kál. Adalbert uposlechl, vyznal se biskupovi zkroušeně a dostal od něho svátostné rozhřešení. Po té šel biskup dále, vymohl mu u vladaře milost a vrátil se rychle; ale odsouzenec byl již zatím pověšen na šibenici. I sňali ho a shledali, že je posud živ, což lid uznal za zázrak, jejž přímluvě biskupově přičítal.

Po sedmi letech vydal se Korbinian podruhé do Říma, zamýšleje požádat papeže o svolení, aby mohl vstoupit do kláštera. Tentokráte neputoval přímo, ale volil cestu zacházkou přes Rýn zeměmi Alemanů a Východofranků, až zavítal do Bavor. V této zemi nebylo tehdy křesťanství ještě dostatečně utvrzeno, pročež horlivý biskup cestou prodléval hlásaje lidu slovo Boží, a všude byl radostně vítán. I pozval ho také starý nábožný vévoda Theodo II. přátelsky k sobě do Řezna a domlouval mu snažně, aby zůstal v Bavořích a lid ve víře Kristově vzdělával. Ale Korbinian nedal se v úmyslu svém zviklat a dostav od vévody potřeby na cestu a čestný průvod ozbrojenců, bral se dále, Na odporučení tohoto vévody přijal syn jeho Grimoald na svém hradě Frisinkách cestujícího biskupa slavně a pokusil se rovněž marně pohnout ho, aby z Bavor neodcházel. Odtud cestoval Korbinian v průvodu ozbrojenců Grimoaldových do Tridentu a navštívil longobardského krále Luitpranda, od něhož byl uctivě přijat a hojnými dary i čestným průvodem na další cestu opatřen.

V Římě odevzdal Korbinian papeži Řehoři II. drahně vzácných darů, jež cestou od knížecích osob byl dostal, a vylíčiv svou horoucí touhu po bohumilém životě v ústraní, prosil vroucně, aby směl břímě biskupského úřadu složit a odebrat se do některého kláštera. Ale ani tentokrát nebyl vyslyšen. Papež odpověděl mu, že ku povolání biskupskému má schopnost i sílu, aby tedy nezdráhal se po vůli Boží povinnosti svoje konat. Korbinian, jenž sám učedníkům svým často opakoval slova Písma sv. „Lepší jest zajisté poslušenství, nežli oběti” (I. Král. 15, 22.) poslechl papeže, ač bylo mu smutno, a rozžehnav se s Římem, vracel se touže cestou do Bavor. Byl opět od krále Luitpranda a pánů longobardských bohatě obdarován, uctěn a opatřen čestnou stráží, kteráž doprovodila ho na pomezí Tyrol. Tu byl však rozkazem Grimoaldovým již dříve vydaným na bavorském území v Maysu u  Meranu pod jakousi záminkou zadržen, a do Frisink zaslána rychlá zpráva o jeho návratu. Za tohoto nuceného pobytu v Maysu prohlížel si biskup krásnou lesnatou okolní krajinu, a oblíbiv si osamělé návrší Kains mezi dvěma bystřinami, na němž stál kostelík sv. Valentina, přál si místo to získat a u kostelíka zřídit si poustevnu. Zatím dostavilo se poselstvo, vyslané od vévody s rozkazem, aby biskupa třeba i proti vůli jeho přivedlo do Frisink. Korbinianu nebyla tato cesta po chuti, ježto věděl, že Grimoald dle staroněmeckého, Církví zavrženého obyčeje pojal mladou vdovu po svém bratru Theobaldovi Pilitrudu za manželku. I vzkázal vévodovi, že nepřekročí prahu jeho, pokud on se ženou tou se nerozejde, daného pohoršení nenapraví a pokání neučiní. Toho ulekl se Grimoald, neboť miloval vášnivě Pilitrudu. Nastal mu tedy těžký zápas, až po čtyřiceti dnech se rozhodl, že biskupa poslechne. I uhostil se Korbinian u vévody a stoloval s ním nějaký čas, pokud sobě i duchovenstvu zvláštních příbytků neupravil. Biskupský stolec zřídil si ve staré hradní kapli Frisinské, a přiměl vévodu k tomu, že koupil místo Kains s okolními pozemky v Tyrolech a daroval je na věčné časy této svatyni, kteráž měla stát se chrámem stoličným Tak byl položen základ k biskupství Frisinskému. Korbinian provázen vévodou vyjel si do Maysu a dal tamní pozemky vzdělat a révou i ovocným stromovím osázet, opatřil chudému obyvatelstvu zaměstnáni a výživu, vystavěl znova kostel sv. Valentina a při něm dům, v němž by občasně mohl na modlitbách přebývat.

Na západní straně u Frisink vypíná se hora, na níž tehdy stála stará tvrz, zbudovaná někdy od Franků. Osamělé místo to oblíbil si Korbinian a vystavěl či obnovil vedle tvrze kostelík sv. Štěpána a chodíval do něho každého dne modlit se církevní hodinky. Po nějakém čase zbudoval při této svatyni dům, usadil v něm několik duchovních a přebýval tu častěji, modle se, rozjímaje a podrobuje se skutkům kajícím. Později, za století jedenáctého, bylo na tomto místě zřízeno benediktinské opatství Weihestefan.

Vévoda Grimoald ctil a bál se horlivého a přísného biskupa a podporoval štědře jeho podniky, jsa však slaboch nemíval často vytrvalosti a síly, aby dobrá předsevzetí svoje také provedl. Korbinian neustával ho napomínat a k dobrému povzbuzovat, kdykoli pak zpozoroval na něm něco nenáležitého, nerozpakoval se kárat ho přísnými slovy, až i někdy překročil míru žádoucí opatrnosti. Jednoho dne zasedli oba ku stolu. Když biskup proslovil modlitbu a požehnal pokrmů, vzal vévoda kus chleba a hodil jej psu. Biskupovi nelíbilo se to; i vstal a řekl: „Není hoden chleba požehnaného, kdo psům jej hází.” A nechtěje s vévodou stolovat, odešel. Byl to skutek ukvapený, ale vévoda měl k biskupovi takovou úctu, že ho odprosil a opět usmířil.

Biskup Korbinian pracoval neunaveně o věčném i časném blahu lidu. Jeho přičiněním bylo v Bavořích množství chrámů zbudováno a víra křesťanská zapustila v zemi té pevné kořeny a vydávala utěšené ovoce; jeho zásluhou učil se lid půdu lépe vzdělávat a zvykal si pracovitosti a jemnějším mravům. Věřící poslouchali ho ochotně a vážili si ho jako dobrodince a otce svého.

Zatím chovala zapuzená Pilitruda v srdci svém neuhasitelnou nenávist proti biskupovi a snažila se zbavit ho přízně vévody Grimoalda. Nepodařilo se jí to sice, ale slabý vévoda přijal ji zase k sobě a žil s ní. K tomu nemohl ovšem biskup mlčet, a chtěje dát najevo ošklivost ku hříšnému svazku té ženy s vévodou, odstěhoval se z hradu na horu sv. Štěpána.

Jednoho dne jel Korbinian s hory sv. Štěpána do chrámu Panny Marie na hrad. Cestou potkal ženu, kteráž měla zlou pověst pověrečné hadačky a kouzelnice, s několika muži nesoucími rozličné potraviny a vedoucími kus dobytka. Na otázku biskupovu, odkud přichází, odpověděla čarodějnice uštěpačně: „Byla jsem na hradě, tam jsem zbavila svým uměním nemocné pacholátko paní vévodkyně trápení zlých duchů a vrátila mu zdraví, a za to odnáším si domů tuto mzdu”. I rozhorlil se biskup spravedlivým hněvem a sestoupil rychle s koně, potrestal citelně drzou kouzelnici a rozkázal svým průvodčím odebrat jí všecky věci, které potom před hradní branou rozdal chudým. Soptíc vztekem běžela potrestaná čarodějka k Pilitrudě a vyprávěla jí, co se sběhlo. I vzplanula Pilitruda vášnivou pomstylačností a najala písaře svého Nina, aby biskupa úkladně zavraždil. Najatý zákeřník obsadil jedné noci dům biskupa Korbiniana a za svítání vrazil s dýkou do ložnice jeho, ale nenalezl ho. Byl Korbinian od svého bratra ještě včas varován a ujel se svými služebníky tajně z Frisink do Maysu, kterážto krajina zatím dostala se v moc longobardského krále Luitpranda.

Grimoald nevěda, proč biskup náhle a potají z Bavor ujel, vypravil k němu poselstvo prose, aby do svého biskupství se vrátil. Ale Korbinian obávaje se pomsty Pilitrudiny zůstal pod ochranou krále Luitpranda v Maysu a vzkázal vévodovi, že opustil Frisinky, aby dle příkladu proroka Eliáše unikl nástrahám bezbožné Jezabely. Spolu dal mu biskup spasitelnou výstrahu, že stihne ho trest Boží, jestliže hříšného svazku svého s Pilitrudou se nevzdá. A hrozba ta naplnila se záhy. Roku 725. byl Grimoald od nepřátel úkladně zavražděn, a za vpádu Franků do Bavor dostala se Pilitruda v moc Karla Martella a šla s ním do Francie, brzo však pozbyla jeho náklonnosti a byla jím o všecky poklady svoje obrána, tak že zbyl jí jen osel, na němž ujela se vším, co měla, do Itálie, kde v nouzi zemřela.

Po smrti Grimoaldově stal se nábožný bratrovec jeho Hugbert netoliko vévodou Frisinským, nýbrž i pánem celého Bavorska, a povolal s velikou poctivostí biskupa Korbiniana nazpět do Frisink, z čehož věřící lid měl srdečnou radost. Od té doby pracoval Korbinian klidně na vinici Páně v Bavořích až do smrti. Z posledních let jeho jest známo pouze, že vymohl duchovenstvu stoličního chrámu Frisinského svobodu volby biskupů.

Korbinian poznávaje, že blíží se mu smrt, vypravil bratra svého do Pavie ku králi Luitprandovi snažně prose za ochranu biskupského zboží Frisinského v Maysu a za dovolení, aby tělo jeho mohlo být pohřbeno v tamním kostelíku sv. Valentina. Podobně, dal nepřítomného vévody Hugberta požádat, aby svolil bezduché tělo jeho převézt ku pohřbení do Maysu. K obojí prosbě bylo ochotně přivoleno. Dne 8 září 730 biskup sloužil mši sv., a vrátiv se do své komnaty, položil se na lůžko, poznamenal se svatým křížem a usnul tiše v Pánu bez všelikého smrtelného zápasu. Tělo jeho bylo uloženo ve stoličním chrámu Panny Marie ve Frisinkách, a teprve když hned potom neustále plných třicet dnů pršelo a zhoubná povodeň hrozila, nařídil vévoda Hugbert, aby vyplněna byla poslední vůle zesnulého biskupa. I vzali duchovní tělo jeho a převezli je do kostela sv. Valentina v Maysu. Tu odpočívaly ostatky sv. Korbiniana po třicet a devět let, až Frisinský biskup Aribo přenesl je zase r. 769. do stoličního chrámu svého, kde podnes uloženy jsou a úcty požívají. Hlavní svátek sv. Korbinian a slaví se ve Frisinkách ve výroční den 20. listopadu, kdy ostatky jeho tam přeneseny byly; jinak koná se památka jeho dne 8. září. Ve hlavním chrámu sv. Víta v Praze chová se část lebky sv. Korbiniana, kterouž r. 1328 získala a darovala matka Karla IV. královna Eliška.

Sv. Korbinian napomínal a káral Grimoalda z hříchu. Činil to z lásky k Bohu, aby nebyl urážen, i z lásky k vévodovi, aby neupadl do záhuby. Kdo hřešících napomíná, dílo Boží koná, neboť Bůh sám na bezpočetných místech Písma sv. napomíná hříšníků ku pokání, posílal k nim proroky, a naposled poslal na svět jednorozeného Syna svého, aby hříšné pokolení lidské ku pokání vedl. Povinnost napomínat hřešících a kárat je přísluší ovšem především duchovním správcům, kazatelům, zpovědníkům, rodičům, učitelům a vůbec představeným, ale ve zvláštních případech a za vhodné příležitosti může a má každý křesťan chybujícího bližního bratrsky napomenout a pokárat, jakož učí Spasitel: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potrestej ho mezi sebou a jím samým. Uposlechne-li tebe, získal jsi bratra svého; pakli tě neuposlechne, pověz Církvi; jestliže pak ani Církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.” (Mat. 18, 15-17.) Sv. Jan Zlatoústý dí, že jen pošetilec hněvá se na lékaře, jenž předepsal mu lék k vyhojení neduhu užitečný a potřebný. Pošetileji jedná, kdož hněvá se na kazatele, zpovědníka a vůbec každého, kdokoli z pravé křesťanské lásky kára jej z hříchu a snaží se napravit ho.

Sv. Korbinian zemřel náhle a přece blaženě, poněvadž byl na křesťanskou smrť ustavičně přichystán. Nevíme dnes ani hodiny, kdy Pán odvolá nás, pročež obraťme se a čiňme pokání, pokud ještě čas, abychom smrtí překvapeni nebyli. „Neprodlévej obrátit se ku Pánu, aniž odkládej den ze dne.” (Sir. 5, 8.)

Stáhnout: Sv. Korbinian, biskup Frisinský