Sv. Václav, mučedník a patron český (II. část)
Přední zřetel obrátil sv. Václav na utvrzení křesťanských řádů v Čechách. Shledal, že by nebylo prospěšné, kdyby pozůstatky obřadnictví cyrilometodějského v zemi, pronášené již živly řádů latinských, nadále uzavíraly se samy v sobě, pomýšlel záhy na to, aby Čechy mocí Stolice papežské dosáhly přiměřeného zřízení církevního. Kronikáři zaznamenali podání, že sv. Václav měl vroucí přání utéci se do Říma a vyhledat chrám knížat apoštolských, což vykládali si v ten smysl, jakoby svatý kníže byl zamýšlel postoupit trůn mladšímu bratru Boleslavovi a v Římě vstoupit do kláštera. Spíše dlužno však za to mít, že sv. Václav přál si putovat do Říma, aby u papeže vyžádal si založení samostatného slovanského biskupství v Čechách. Bohužel naskytovaly se mu hned na počátku veliké překážky, jež tuto zamýšlenou cestu k papeži jemu překazily. Původem zlých rádců nařknuta byla Drahomiř, jakoby ve spolku s mladším synem Boleslavem ukládala proti Václavu. Pravili mu: „Chce tebe zabiti, jako zabila bábu tvou Ludmilu.“
I uvěřil Václav lstivým pánům a kázal matku uvést na hrad Budeč, kdež měla u volné vazbě trvati. Ale již za nedlouho přetrhlo se pásmo dvorských pletich; kníže prohlédnuv nekalé úmysly stranických rádců želel náhlosti ku své matce a přivedl ji s velikou poctivostí na svůj dvůr v Praze. Ani později nedopřály pikle českých pánů Václavovi času, aby mohl v Římě vyhledávati u papeže zemi české prospěšného zřízení církevního.
Kníže Václav osvědčoval hned na počátku své vlády mírnost, a jsa upřímně nábožný, stkvěl se křesťanskou pokorou. Z toho soudili někteří lechové, že nemá tolik statečnosti, jako míval otec jeho Vratislav, a že tedy nedovede odolati brannému odporu, který zvykli si zdvihat, kdykoli naskýtala se jim příležitost ku zeslabení moci knížat zemských. Ale zrádní lechové ti přepočetli se, neboť mladý Václav uměl být v pravý čas rázným i statečným, a uhájil proti nim celistvosti země i knížecí moci své nad ní celou. Zlický vévoda Radislav nepřestávaje na rozsáhlém panství svém, jež pomocí bavorského vojska rozmnožil na úkor rodu Přemyslova, jal se proti mladému knížeti strojit pikle a škodit krajinám jeho.
I pokusil se Václav o pokoření tohoto hrdého nepřítele a kázal stát k vojně, táhl polem proti němu. U Žitoměře (nyní Štolmíře, u Českého Brodu) schylovalo se k boji. A tu ukázala se jednak bohatýrská zmužilost, jednak otcovská láska svatého knížete k lidu poddanému v překrásném světle. Zželeloť se mu krve lidu, která kvůli odbojnému Radislavovi na obou stranách prolévati se měla. I neváhal jako pravý otec lidu svého a křesťanský hrdina vydat vlastní život v šanc na ušetření krve nevinné. Vyzval zrádného Radislava před tváří obojího vojska na rytířský souboj, aby z nich budoucně ten byl hlavním knížetem v Čechách, kdo v zápase tom zvítězí. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání, a zápas sotva zahájený skončil vítězstvím Václavovým. Spatřil Radislav nad přilbici knížete Václava stkvoucí se kříž a jemu po boku anděly, kteří odbojnému vévodovi hrozili. I byl Radislav pojat strachem, a seskočiv s koně, kořil se hluboce knížeti, poddávaje se mu a prose za odpuštění. A Václav odpustil rád a přistoupil nezištně k míru s nepokojným vévodou řka mu: „Vrať se domů s pokojem a měj dosti na svém; já tvého nic nežádám.“ Tak svatý kníže zvítězil nad odpůrcem, osvědčil ducha ušlechtilé smířlivosti.
Zdá se, že Radislav podrobil se Václavu neupřímně, a že ještě jednou hleděl proti němu těživá z přátelského svazku svého s vévodou Bavorským. Za panování Franckých králů z rodu Karla Velikého byli Čechové po nějaký čas nuceni odvádět jim do Němec roční poplatek, což přestalo, když říše vnitřní slabostí se rozpadávala. Po vymření Karlovou nastoupili v Němcích vládu knížata rodu Saského, z nichž král Jindřich I., příjmím Ptáčník, obnovil jednotu říše, která zatím byla se rozpadla v patero vévodství. Podmanili si nejprve dlouhými krutými válkami Slovany polabské v krajinách na sever od Čech ležících, zejména braniborské Lutice a lužické Milčany, a rozšířil svoje panství v těchto stranách, nabyl větší moci i v parném Německu, tak že druhé vévody německé, kteří dříve jemu téměř rovni byli, přivedl ku přísnějšímu poslušenství. I Arnulf Bavorský smluvil se s ním konečně upustiv mnoho ze své někdejší samostatnosti. Tu umínil si výbojný král Jindřich uvést také Čechy pod moc svou. Roku 929. vtrhl Jindřich u veliké výpravě válečné do země naší, maje po boku Arnulfa Bavorského, jenž přidal se k němu patrně z vlastního prospěchu osobního, dílem aby přispěl na pomoc nepokojnému vévodovi Zlickému Radislavovi, příbuzenci svému, dílem aby utvrdil církevní spojení mezi Čechy a biskupem Řezenským a takto přivedl ku konci, co minulou výpravou do Čech r. 922. byl začal. Sv. Václav s vojskem svým pokud mohl, bránil se statečně těmto cizincům, jimž bezpochyby i zrádný Radislav pomáhal, ale síly jeho nestačily proti ohromné přesile nepřátel. Spojená vojska německá přitrhla až ku Praze a oblehla ji. Tu octl se svatý kníže ve strašných nesnázích. Vojsko jeho bylo proti vojům cizích panovníků i spojených s nimi nevěrných Čechů slabé, a byla obava, že král Jindřich nejen úplně zvítězí, ale i celou zemi Českou v tuhou porobu uvede, jakož učinil polabským Slovanům. Měla-li tedy vlast naše zachráněna býti, nezbývalo svatému knížeti, než moudrým a opatrným vyjednáváním mocného a bezohledného nepřítele k tomu příměti, aby od dalšího válčení ustál a nějakou menší výhodou se uspokojil. I poddal se sv. Václav Jindřichovi na ten způsob, že se mu zavázal k odvádění ročního poplatku 500 hřiven stříbra a 120 volů, jakož Čechové činívali dříve za prvních Karlovou. Tak učinil Václav hrozného nepřítele neškodným, odzbrojil i domácí protivníky svoje a odvrátil od země české a národa našeho veliké zlo, ne-li jistou záhubu. Jako všecky skutky sv. Václava, bylo i toto jeho poddání se upřímné, ba mělo v zápětí i svazek přátelský, jenž až do smrti jeho mezi ním a králem Jindřichem vládl. Mírný duch sv. Václava lekal se zajisté nestálých válek, jež by vésti bylo Čechům s mocnými sousedy Němci, kdyby nechtěli uznat svrchovanost krále jejich. Pokojné a přátelské obcování s říší podávalo mimo to sv. Václavu větší záruku, že bude moci odolat nájezdům Maďarů. Nad to zželelo se svatému knížeti milých poddaných, že nemajíce vlastního řádného biskupa, trpí i nedostatkem kněžstva. Žáci sv. Metoděje byvše z Moravy vypuzeni, odebrali se do Bulhar, a spojení s Bulhary bylo přetrženo usazením se pohanských Maďarů v Pannonii. Na knížecím dvoře v Praze přebýval sice po nějaký čas biskup moravský, ale ježto Čechy neměly řádného zřízení církevního, vymíralo domácí slovanské duchovenstvo znenáhla, a nových kněží nepřibývalo. Nedostatku tohoto mohli Čechové za tehdejších poměrů zbaveni býti jen dobrou vůlí biskupa Řezenského, jakmile kníže obnovil přátelské svazky s říší Německou. I rokoval sv. Václav s vévodou Arnulfem o budoucím duchovenstvu v Čechách, a ještě r. 829. vypravil v této příčině poselství k biskupovi Tutovi do Řezna, jenž přání jeho ochotně vyhověl a ve vroucí přátelství s ním vešel. Od té doby vztahovalo se biskupství Řezenské nejen na území vévody Zlického, ale na Čechy celé. Po právu byly toho času cechy výsadní krajinou Stolice apoštolské, a biskup Tuto pokládal je za misijní obvod diecéze Řezenské, protože nemohly se volati ku zvláštnímu arcibiskupství.
(viz pokračování)