Sedm modlitebních zastavení během dne
Boží slovo říká: „Sedmkrát za den…“ (Ž 119,164). Starozákonní i novozákonní církevní tradice zachovávala denní modlitební rytmus. Tento rytmus dodržoval sv. Pavel i apoštolé. Podobně sv. Bazil zdůraznil křesťanům potřebu modlitebních zastavení během dne. Bohužel, křesťané v dnešní době nezachovávají denní rytmus kontaktu s Bohem.
Po mnohých modlitbách a hledáních, jak aktualizovat církevní tradici do současné doby, předkládáme tento, už vyzkoušený, způsob modlitby. Je to modlitba při vstávání, v 9:00, 12:00, 15:00, 18:00, 21:00, při uléhání (tedy 7× za den). Co se máme modlit a proč?
+ Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
„Effatha!“ (Otevři se!) „Já jsem svévolník. Já jsem hedonista. Já jsem sudič.“
„Marana tha!“ (Přijď, Pane!) „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (5x)
„Šéma (Slyš), Izraeli, miluj Boha! Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem,celou duší a vší silou. Nyní ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“
Slovo života: (citát z Písma se mění jednou za 14 dní, citát se opakuje 3x)
„Od této chvíle vše činím + ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ (3x)
Proč se zastavovat sedmkrát? Číslo 7 je symbolické, ale je vhodné ho využít i prakticky. Boží slovo říká, že spravedlivý 7× za den zhřeší. Jde především o svévolnost, tedy že se člověk nezastavuje, aby si uvědomil Boží přítomnost, ale jedná pouze podle svých citů a svého rozumu, které vždy nejsou ve shodě s vůlí Boží.
Hřích se u každého člověka projevuje svévolností, ale zároveň i hédonismem, tedy leností, hledáním příjemností, nestřídmostí v jídle, pití, v odpočinku a v závislostech – alkohol, drogy, nečistota. Další oblastí, v níž se projevuje hřích, je automatické kritizování a sudičství lidí i Boha. Každý člověk je ve své porušené přirozenosti svévolník, hedonista, sudič. Přiznat a uvědomit si tuto realitu je pro člověka bolestné, zvláště v konkrétních případech. Základní vztah k Bohu je postaven na pokání. To znamená přiznat si vinu před Bohem, prosit za odpuštění a přijmout je od Něj. Toto vše je vyjádřeno v krátké modlitbě, počínajíc znamením kříže – slovem effatha – otevři se i vyznáním: „Já jsem svévolník, já jsem hédonista, já jsem sudič.“ A pak obrácením se na svého Spasitele slovy: „Marana tha – přijď, Pane!“ (1Kor 16,22) a vzýváním svatého jména Ježíš, v němž je naše spasení. Je vhodné v duchu stát pod křížem Kristovým a uvědomit si jeho pět ran, z nichž tekla krev na očištění mých hříchů.
Trojnásobným opakováním jména Ježíš člověk zintenzivňuje svou prosbu. Tato krátká modlitba je modlitbou dokonalé lítosti, kterou bude člověk v hodině smrti nejvíce potřebovat. Jde v podstatě jen o opakované zdůraznění jména Ježíš spojené s duchovním pohledem do Jeho pěti ran. „Kdo bude vzývat jméno Hospodinovo, bude spasen“ (Sk 2,21) To jméno je Ježíš, nebo aramejsky Jehošua. Tento kratinký úsek modlitby je prvním krokem – vyjádřením, že Ježíš je můj Spasitel.
Druhým krokem je vyjádřeno, že Ježíš je můj Pán. Izraelité si několikrát za den (viz. Dt 6,9n) připomínali první a největší přikázání začínající výzvou: „Šéma Izrael, miluj Hospodina svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a vší silou.“ K tomu jim sloužil nápis nad dveřmi domu, náramek na ruce i čelenka. (Pokud se člověk modlí sám, pak místo oslovení „Izrael“, klade své jméno. Pokud se modlí společenství, zůstává výzva: „Šéma Izrael“, to znamená – „Slyš, Boží bojovníku!“) V čem je pravá podstata lásky k Bohu? Ježíš ji vyjadřuje podmínkou: „… kdo ztratí svou duši pro Mě a pro evangelium…“ (Mk 8,35, srov. Lk 14,33) Prakticky to znamená, že člověk se ve víře zastaví před Bohem, dá Mu všechny své starosti a strachy a plně důvěřuje v Boží všemohoucnost a v Boží lásku. Je to praktický nácvik šťastného momentu smrti, vyjádřeného Ježíšovými slovy: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lk 23,46) Prostě v této modlitbě jde o radikálnost, úplné dání se Bohu. Jestliže největší přikázání je milovat Boha, je třeba, aby každý křesťan věděl, co to je, aby s tím měl konkrétní zkušenost a snažil se nejenom dokonalou lítost, ale i dokonalou lásku realizovat aspoň sedmkrát za den.
Třetím krokem je opakování jednoho verše z Písma svatého. Tento verš křesťan opakuje za den 7 x 3 = 21 krát, a to činí po dobu dvou týdnů. V Bibli je sedmý den posvátný. V křesťanství je spojen s Kristovým vzkříšením a sesláním Ducha svatého. V Písmu je uveden rytmus sedmi let, končící sabatickým rokem. Tento rytmus sedmi let je využit i při opakování Božího slova. Za tuto dobu se věřící naučí a vtěluje 182 veršů. Po sedmi letech se znovu vrátí k prvním citátům a pak pokračuje dál. Je to rytmus cyklů s liturgickým čtením. Rozdíl je v tom, že se zde Boží slovo neopakuje co tři roky, ale co sedm let. Verš z Písma má být nejprve ve společenství věřících rozebrán, pravdivě vysvětlen a vyjádřena jeho pravdivá podstata i osobní dopad, neboli vtělení do osobního života. Je třeba, aby v církvi bylo prorocké centrum – služebník věrný, který dává pokrm v pravý čas (srov. Mt 24,45). Toto centrum pravdivých Kristových svědků by jednou za 14 dní připravilo brožurku, v níž by předložilo konkrétní slovo života a výklad k němu. V žádném případě však nejde o nějaký takzvaně vědecký výklad v duchu ateistické kritické teologie (HKT). Jde o praktickou aplikaci do života, která musí vést k osobní zkušenosti každého věřícího.
Po dvou týdnech by se měl každý věřící v malé skupince sdílet, jak Duch svatý konkrétně k němu mluvil a vyjasňoval toto slovo. Tyto nejzákladnější citáty z Písma vedou duši především k očišťování a k osvobozování z otroctví sebeklamu, lži i různých závislostí. Jde v podstatě o vtělování Božího slova skrze poslušnost víry, v němž je nám po Ježíši největším příkladem Jeho svatá Matka. V ní se Slovo stalo Tělem skrze poslušnost víry. (Lk 1,45)
Závěrečná věta celé modlitby „Od této chvíle vše činím …“ je vzbuzením úmyslu na úsek dalších tří hodin během dne všechno činit ve jménu Trojjediného Boha.